Cesta vlakem
15. 4. 2007
Život není ničím jiným než cesta vlakem-plný vystupování a nastupování,přeplněný nehodami,radostí,ale též hlubokým smutkem.
Když se narodíme,nasedáme do vlaku a jako první se setkáváme s osobami,se kterými bychom si přáli jet celý život-naši rodiče.
Bohužel pravda je jiná.Oni na nějaké stanici vystupují,zbavujíce nás citlivosti a naší nenahraditelné vazby k nim.
To ale nezabrání tomu,aby nastoupili jiné osoby,které se pro nás stanou velmi důležitými:naši kamarádi,sourozenci,přátelé,první zázračné lásky...
Mezi těmi,kteří nastoupí do tohoto vlaku,se však najdou i ti,kteří se přišli jen svézt.Takoví,jež při cestování přinášejí jen smutek.Ale i takoví,kteří pořád chodí po vlaku a jsou kdykoliv připraveni pomoci nemohoucím.
Mnozí po svém vystoupení v nás zanechají jistou citlivost.Jiní zase vystoupí tak nepozorovaně,že si ani nevšimneme,že uvolnili místo.
Je zajímavé,že někteří cestující-ti které nejvíce milujeme-sedí ve vagonu,který je nejdál od toho našeho.Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich.
Samozřejmě nám nic nebrání rozhodnout se-i když s těžkostmi-opustit náš vagon a vypravit se za nimi.
Ale bohužel si nebudeme moci sednout vedle nich,protože toho místo už bude zabrané jinou osobou.
Nevadí-tato cesta vypadá právě takto:Plná přání,snů,fantazie,očekávání..ale nikdy návratů.
A proto se snažme prožít naši cestu,jak nejlépe to dokážeme.
Pokusme se navázat známost s každým cestujícím a hledat v něm ty nejlepší vlastnosti.
Protože v každém momentě cesty nás mohou požádat o pomoct.Stejně jako my je.
Velké tajemství spočívá v tom,že ani my sami nevíme,na jaké stanici vystupujeme,kde vystupují naši společníci a dokonce to nevíme ani o tom,který sedí po našem boku.
Zamýšlím se,jestli při vystupování z vlaku pocítím melancholii..Věřím,že ano..
Odloučit se od přátel,jež cestovali se mnou,bude velmi bolestné.Dovolit,aby mé děti dál cestovaly samy,bude smutné.
Držím se ale naděje,že je na hlavní stanici uvidím s batohem,který neměli při nastupování.
Myšlenka,že já se mohl přičinit,že se jejich batoh během cesty zvětšoval a stával se hodnotnějším mě naplňuje radostí.
Přátele moji..
Starejte se o to,aby když přijde chvíle vašeho vystupování,zůstala na vašem prázdném místě citlivost a milá vzpomínka pro ty,co pokračují v cestě.Tobě,jež jsi součástí mého vlaku,přeji ŠŤASTNOU CESTU!
Když se narodíme,nasedáme do vlaku a jako první se setkáváme s osobami,se kterými bychom si přáli jet celý život-naši rodiče.
Bohužel pravda je jiná.Oni na nějaké stanici vystupují,zbavujíce nás citlivosti a naší nenahraditelné vazby k nim.
To ale nezabrání tomu,aby nastoupili jiné osoby,které se pro nás stanou velmi důležitými:naši kamarádi,sourozenci,přátelé,první zázračné lásky...
Mezi těmi,kteří nastoupí do tohoto vlaku,se však najdou i ti,kteří se přišli jen svézt.Takoví,jež při cestování přinášejí jen smutek.Ale i takoví,kteří pořád chodí po vlaku a jsou kdykoliv připraveni pomoci nemohoucím.
Mnozí po svém vystoupení v nás zanechají jistou citlivost.Jiní zase vystoupí tak nepozorovaně,že si ani nevšimneme,že uvolnili místo.
Je zajímavé,že někteří cestující-ti které nejvíce milujeme-sedí ve vagonu,který je nejdál od toho našeho.Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich.
Samozřejmě nám nic nebrání rozhodnout se-i když s těžkostmi-opustit náš vagon a vypravit se za nimi.
Ale bohužel si nebudeme moci sednout vedle nich,protože toho místo už bude zabrané jinou osobou.
Nevadí-tato cesta vypadá právě takto:Plná přání,snů,fantazie,očekávání..ale nikdy návratů.
A proto se snažme prožít naši cestu,jak nejlépe to dokážeme.
Pokusme se navázat známost s každým cestujícím a hledat v něm ty nejlepší vlastnosti.
Protože v každém momentě cesty nás mohou požádat o pomoct.Stejně jako my je.
Velké tajemství spočívá v tom,že ani my sami nevíme,na jaké stanici vystupujeme,kde vystupují naši společníci a dokonce to nevíme ani o tom,který sedí po našem boku.
Zamýšlím se,jestli při vystupování z vlaku pocítím melancholii..Věřím,že ano..
Odloučit se od přátel,jež cestovali se mnou,bude velmi bolestné.Dovolit,aby mé děti dál cestovaly samy,bude smutné.
Držím se ale naděje,že je na hlavní stanici uvidím s batohem,který neměli při nastupování.
Myšlenka,že já se mohl přičinit,že se jejich batoh během cesty zvětšoval a stával se hodnotnějším mě naplňuje radostí.
Přátele moji..
Starejte se o to,aby když přijde chvíle vašeho vystupování,zůstala na vašem prázdném místě citlivost a milá vzpomínka pro ty,co pokračují v cestě.Tobě,jež jsi součástí mého vlaku,přeji ŠŤASTNOU CESTU!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář