Zmatená slova....
Tolik bych chtěla natáhnout ruku, dotknout se tvé tváře a říci že vše bude v pořádku.
Lživá slova.
Vždyť já sama tomu nevěřím. Ale proč?
Nevěřím, protože je jednoduší nevěřit...
Pohladila bych tě konečky prstů po tváři. Věděla bych že to nic nezmění.
Objala bych tě. Nemá to smysl. Ale co vlastně smysl má? Být tu? Zůstávám dokud zůstáváš ty. Neopouštím přátelé, ať už mi ubližují sebevíc. Jsem za ně vděčná. Radši trpět, než být stále sama.
Nic nežádám a zároveň žádám tak moc, já vím. Jsi tak blízko a při tom tak daleko. Tvá duše se toulá v dálkách, kam za ní já nemohu i když bych si to tak moc přála. Zůstávám, abych viděla tvůj návrat. Potřebuju ho vidět.
Ale vím...vím že dokud tu budu ty se nevrátíš. Tvá duše se nevrátí. Jsem, a zároveň nejsem příčinnou. Cítím strach, bezmoc...
Obejmi mě...