Poslední myšlenka

Yves Bonnefoy

  Tento francouzský básník a esejista, patřící k surrealistům, se narodil 24. června 1923 v Tours. Je považován za vůdčí osobnost francouzského básnictví a jednoho z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců. Od mládí ho zajímala literatura a matematika, ze které později na Descartesově lyceu v Tours maturoval a měl v úmyslu u ní zůstat i nadále. Jen kdyby u něj nezvítězila poezie. Už jeho první sbírka básní vyvolala mimořádnou pozornost u čtenářů. Debutoval časopisecky v roce 1947 cyklem básní „Anti-Platon“.
 Nějaký čas Bonnefoy trávil v Paříži, kde se sblížil se surrealisty, jejichž verše ho okouzlily již před časem, ale již roku 1947 kritizoval jejich upřednostňování surreálného před prostou realitou. Autorův život zde ovlivnila mnohá setkání (například básník André Breton) a navázaná trvalá přátelství s malíři Victorem Braunerem, Raoulem Ubacem a literáty Christianem Dautremontem a Gilbertem Lelym.
 V době, kdy psal verše sbírky „O pohybu a nehybnosti Jámy“ se Bonnefoy věnoval vážnému studiu filozofických textů pod vedením Gastona Bachelarda a Jeana Wahla. Filozofie ho zajímala především ve vztahu k poezii. U Wahla pak obhájil diplomní práci - kterou později podle vlastních slov zničil - na téma Baudelaire a Kierkegaard.
 Po válce byli pro Bonnefoye významné jeho cesty po Evropě, např. pobyt v Itálii, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv a posílily jeho zájem o hlubší studium výtvarného umění. Bonnefoyovu poezii tak od samých počátků provázely filozofie a výtvarné umění.
 Od sedmdesátých let byl už jednomyslně pokládán za vůdčí osobnost francouzského básnictví. Po první sbírce následoval soubor „Včera za vlády pouště“ (l958, Hier régnant désert) a drobná plaketa „Anti-Platon“ (l962, poprvé časopisecky 1947). Svár mezi plodnou časností fenomenálního světa a neplodným bezčasím jeho pojmové projekce zůstal ústředním motivem i ve sbírkách „Psaný kámen“ (l965, Pierre écrite) a „V nástraze prahu“ (l975, Dans le leurre du seuil), projasněných novým citovým vztahem (adresátkou veršů byla Bonnefoyova druhá žena) a důvěrným prožitkem krajiny francouzských Alp. V těchto sbírkách lze nepochybně spatřovat vrchol Bonnefoyova básnického díla.
 V roce 1967 byl Bonnefoy u založení časopisu L'éphemère. Pár let na to, se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France a v roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca. V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha a následně v roce 2007 převzal v Praze mezinárodní literární Cenu Franze Kafky - byl prvním autorem oceněným za poezii. V rozhovoru následně uvedl, že spisovatel Franz Kafka patří k osobnostem, které nejvíce ovlivnily jeho uvažování o poezii.
 Yves Bonnefoy patří k nejvýznamnějším světovým básníkům 20. století. Ani ve vysokém věku nepřestává tvořit a vydává knihy veršů. Roku 2007 česky vyšla jeho sbírka „Oblá prkna“, monografie výtvarníků a eseje.
 V České republice bylo tomuto autorovi věnováno pásmo na stanici Vltava, provázené úryvky z rozhovoru, který s Yvesem Bonnefoyem vedli autoři pořadu Miloš Doležal a Petr Turek roku 2005.
 V současné době autor žije v Paříži.

----------

Včera, nedovršitelné

Náš život, drúza cest,
která nás volá
do chladu lučiny,
kde září voda.

Vidíme je, jak bloudí
v korunách, nad větvemi,
tak v našem spánku hledá sen
svou jinou zemi.

Jdou, ze zavřených dlaní
se zlato práší,
pak ruce pootevřou
a temná noc se snáší.

(Oblá prkna, str. 22, překlad Jiří Pelán)

----------

Dílo:
 Věrným překladatelem a vynikajícím znalcem básníkovy tvorby je u nás Jiří Pelán. Sám o něm napsal:„Bonnefoyovu poezii - tolik odlišnou téměř od všeho, co nalézáme v české básnické tradici – nelze označit za temnou (destrukcí stále prosvítá jasné sloupoví chrámů), je však jistě nesnadná.“
 Za básnickou sbírku „O pohybu a nehybnosti Jámy“ obdržel Jiří Pelán cenu Josefa Jungmanna.

Básnické sbírky
 - O pohybu a nehybnosti Jámy (1953, česky Torst 1996)
Je autorovou první básnickou sbírkou a stala se významnou událostí. Bonnefoy v ní zásadním způsobem účtoval s dosavadní básnickou tradicí.
 - Anti-Platon (1953)
 - Včera za vlády pouště (1958)
 - Psaný kámen (1965)
 - V nástraze prahu (1975)
 - Co bylo beze světla (1987)
 - Počátek a konec sněhu (1991)
 - Bloudící život (1993)
 - Oblá prkna (2001, česky Opus 2007)
Je zatím Bonnefoyovou poslední básnickou sbírkou. Je obecně pokládána za jeden z vrcholů autorova básnického díla. Pro tuto sbírku je příznačný úsporný výraz a soustředění na to podstatné: tělo, krajinu, přírodní skutečnosti, pomíjivost života. Objevují se tu však i nová témata, především téma dětství a s ním spjatá evokace figur otce a matky. Sbírka veršů podivuhodně oproštěných a projasněných, poezie, jež si uchovala vnímavost, citlivost a samozřejmost dětského pohledu.

Prózy
- Nástěnné malířství francouzské gotiky (1954)
- Řím l630: horizont raného baroka (l970)
- Vnitrozemí / Zá-zemí (1972)
V této autobiografické próze se vyznal z ohromení, jímž ho zasáhlo setkání s italským uměním. „…Ach, jaký pocit konce dlouhého čekání, naráz ukojené žízně, když jsem spatřil několik obrazů z první poloviny quattrocenta a také architekturu Brunelleschiho či Albertiho, onoho Albertiho, který učil, že díky nové vědě vše nalézá své místo v sluneční dialektice kruhového půdorysu! Zakoušel jsem od těch prvních setkání vpravdě jeden z největších pocitů štěstí, jaké mi kdy byly dány, štěstí tělesného i duchovního."
- Příčná ulice (1977)

Eseje (výběr)
- Nepravděpodobné (1959)
- Arthur Rimbaud (1961)
- Sen v Mantově (l967)
- Rudý oblak (l977)
- Rozhovory o poezii (1982)
- Alberto Giacometti, Biographie d'une œuvre (1991)
- Dessin, couleur, lumière (1995)
- Shakespeare & the French Poet (2004)

 Český výběr z esejů vyšel v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka pod názvem „Eseje“ (Opus, 2007).Jejich tematická škála je rozsáhlá: vedle zamyšlení o osudech a funkci poezie jsou věnovány i jednotlivým básníkům, sochařům, malířům a architektům. Předkládaný výbor přináší jednak filozoficky fundované úvahy o místě básnického slova v dnešním kulturním kontextu, jednak brilantní charakteristiky básníků a výtvarných umělců, jako jsou Leopardi, Baudelaire, Rimbaud, Celan, Mondrian nebo Giacometti.
 Ve svém eseji "Století, jež obětovalo slovo" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna "Po Osvětimi už nelze psát básně." takto: "Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory, by znamenalo dovést do konce jejich záměr."