Vymyjte mi mozek za dnešní den...
Neumím tady žít. Za mě žijou slova. Napsaná, nevyřčená. Tenhle chaos plný lidí co se mu říká reálný život je jako past. Past pro někoho kdo se tim neumí sám bez pomoci protlouct. Když to neumíte, život si s váma hází ze strany na stranu a zasazuje vám rány kterým neumíte čelit. Rány po kterých se jen ztěží zvedáte ze země.
Vždy pohlédnu do tváří lidí kterým na mě záleží. Vidím je jako diváky podél dlouhé cesty kterou musím uběhnout. Občas se mi nedostává dech, ale stačí jejich úsměv nebo slovo a zdá se mi že dokážu cokoli. I uběhnout tu dlouhou hnusnou cestu. Jenom že jsou mezi nimi i jiní lidé. Lidé kteří házejí hnusnými větami. Proč je slyším hlasitěji? Proč se dostanou vždy jejich hlasy dál do mé mysli než hlasy přátel? Proč jim věřím? A proč když je chvíli ticho přestávám věřit že kdy nějaké hlasy existovali, ať dobré nebo špatné?
Ničím sama sebe. Zevnitř hlodá červík...
Vyčítáte mi že nedokážu říct to na co myslím. Ne já to nedokážu. Umím to napsat. Protože papír neubližuje když mu to řeknu. Papír se posměšně neusmívá, nevyčítá, neodsuzuje...
Chtěla bych zpátky svůj úsměv... Chybí mi slova člověka který se nevrátí....Za jedinou větu bych dala cokoli... Proč je tu takové ticho?