Uniknout
3. 6. 2007
Podívala se do kouta kde ho před tím nechala. Seděl stočený v klubíčku a nedovolil jí ani aby se ho dotkla. Nevěděla co má dělat. Už zkusila všechno aby ho rozptýlila, přivedla znovu k „životu“….ale nic nepomáhalo.
Trochu sebou trhnu,ale její pozornost už to nemohlo nijak upoutat. Byla na to zvyklá…
Věděla že je na dně když si ho k sobě brala. A on vypadal že se z toho chce dostat. Ale časem získala přesvědčení že mu tento stav svým způsobem vyhovuje. Bavilo ho utápět sám sebe a jí od sebe odháněl s odůvodněním že jí nechce stáhnout sebou.
Přejela očima po jeho vyhublém těle, dlouhých světlých vlasech spadající do obličeje a jako vždy jí zamrazilo při pohledu na jeho ruce. Jizvy. Nic než jizvy a čerstvé rány. Už je ani neskrýval, bylo mu to jedno. Ona o nich přece ví tak proč by to dělal. Řezal a ubližoval si vším co se mu dostalo do rukou. Každá věc v jeho blízkosti mohla být nástrojem bolesti. Byl schopný i omlátit si obličej o zeď. Proto ho chtěla mít na očích. Hlídat ho, i když si to nepřál…
Ale ani tyto jizvy se nemohly vyrovnat těm které měl na duši.
Na okamžik jí zachvátila strašná lítost. Musela odejít do kuchyně, opřít se o pult a nalít si sklenici vody. Sama to nezvládá. Ví to. A on už tu zůstává jen protože ho nenechá odejít.
Pomalu se napila. Vytáhla ze skříňky novou skelničku, naplnila jí vodou z kohoutku a vydala se zpět do pokoje kde seděl. Pomalu k němu došla a sklenici mu položila k ruce která bezvládně ležela na podlaze. Sklonila se k jeho obličeji, natáhla ruku a z uší mu vyndala jedno ze sluchátek.
„Musíš pít!“, řekla nekompromisně.
Unavenými pohyby uchopil sklenici a přiložil ji k ústům. Jen trochu svlažil rty a sklenice se ocitla opět na zemi vedle něj.
Unavenými pohyby uchopil sklenici a přiložil ji k ústům. Jen trochu svlažil rty a sklenice se ocitla opět na zemi vedle něj.
Pokusila se ho pohladit po ruce. Kupodivu neuhnul…
„Půjdeš se mnou ven?“
„Ne…“ odseknul unaveně vzal do ruky sluchátko a nasadil si ho zpět do ucha. Ponořil se do svého vlastního světa.
„Jak chceš.“ zašeptala spíš už jen pro sebe. Zvedla se ze země, došla ke dveřím. Z věšáku vzala bundu, ze stolku klíče a chystala se otevřít dveře.
„Nechci ti ubližovat. Ale když chceš abych tu byl s tebou…ubližuju ti. Musím pryč…Uniknout. Dokud je ještě čas.“ jeho slova jí bodala jako nože i přes to jak tiše byla vyslovena.
Ohlédla se. Nepohnul se. Vypadal stejně jako když se na něj dívala naposledy. Jako by ta slova ani nepocházela z jeho úst. Ale ona věděla že to řekl. Nebyl to jen výplod její fantazie, protože ani ta nedokáže být tak krutá…
Ohlédla se. Nepohnul se. Vypadal stejně jako když se na něj dívala naposledy. Jako by ta slova ani nepocházela z jeho úst. Ale ona věděla že to řekl. Nebyl to jen výplod její fantazie, protože ani ta nedokáže být tak krutá…
Po tvářích se jí začaly kutálet slzy zoufalství. Otevřela dveře, vyšla na chodbu a zabouchla za sebou.
------------------------------------------
Odemkla a vešla do bytu. Rozhlédla se. V rohu neseděl.
Zachvátila jí panika. Rychle proběhla všemi pokoji a našla ho spícího v obýváku na gauči. Vypadal tak klidně. Musela se pousmát. Sebrala z podlahy deku a přehodila jí přes něj. Trochu se zavrtěl, ale spal dál. Chvilku si ho prohlížela. Na tváři měl nové škrábance. Pohladila ho po vlasech a šla potichu do ložnice. Padla na postel. Ani se neobtěžovala převléct.
------------------------------------------
Probudilo jí slunce svítící nepříjemně do očí. Zapomněla jsem zatáhnout, prolétlo jí hlavou. Rukou zašátrala na nočním stolku po budíku, aby se podívala kolik je hodin. Zamžourala na svítící čísla digitálního přístroje. Bylo brzo.
Náhle se ozvaly chvatné kroky a bouchnutí dveří. Okamžitě vyletěla z postele. Hnala se chodbou, ke dveřím a ze dveří ven. Zahlédla už jenom jeho záda mizící za rohem. Vrátila se pro boty. Co si sakra myslí že dělá, zuřila v duchu. Ještě za běhu popadla klíče a třískla dveřmi. Schody brala po dvou dokud nestála ve vchodových dveřích domu. Rozhlédla se na obě strany. Nikde nikdo. Ale ona věděla kam půjde. Hnána strachem o něj běžela známou cestou kudy chodili, když byl ještě ochotný jít s ní ven. Nezastavila se dokud nezahlédla výběžek skály nad parkem.
Stál na kraji a díval se dolů. Jako přimrazená zůstala na místě…
Náhle se ozvaly chvatné kroky a bouchnutí dveří. Okamžitě vyletěla z postele. Hnala se chodbou, ke dveřím a ze dveří ven. Zahlédla už jenom jeho záda mizící za rohem. Vrátila se pro boty. Co si sakra myslí že dělá, zuřila v duchu. Ještě za běhu popadla klíče a třískla dveřmi. Schody brala po dvou dokud nestála ve vchodových dveřích domu. Rozhlédla se na obě strany. Nikde nikdo. Ale ona věděla kam půjde. Hnána strachem o něj běžela známou cestou kudy chodili, když byl ještě ochotný jít s ní ven. Nezastavila se dokud nezahlédla výběžek skály nad parkem.
Stál na kraji a díval se dolů. Jako přimrazená zůstala na místě…
„Ne!“ tiše jí vylétlo z úst. Nebyla schopná hlasitějšího slova. Znovu se rozběhla. Chtěla ho chytit do náruče, odtrhnout od okraje a nepustit ho dřív než by se vzpamatoval. Zakopla.
Skočí!, ta myšlenka jí ochromila všechny údy. Zvedla hlavu. Slzy se nezadržitelně draly ven.
Skočí!, ta myšlenka jí ochromila všechny údy. Zvedla hlavu. Slzy se nezadržitelně draly ven.
Z posledních sil vstala a něco vykřikla. Nesrozumitelného,ale přimělo ho to se otočit.Podíval se nepřítomným pohledem. Udělala posledních pár kroků a zastavila se.Nechtěla ho vyděsit.
Natáhla k němu ruku. „Prosím, nedělej to. Kvůli němu. Kvůli sobě! Stačí se mě jen chytit…“
Z očí se jí řinuly potoky slz.
Natáhla k němu ruku. „Prosím, nedělej to. Kvůli němu. Kvůli sobě! Stačí se mě jen chytit…“
Z očí se jí řinuly potoky slz.
„Smrt nikdy nic neřeší. Nikdy! Rozumíš? To říkal on… a já tomu věřím.“
Vlasy mu vlály ve větru. Pomalu zvedl ruku a natáhl jí směrem k ní. Na tváři nepřítomný úsměv.
„Odpusť…“, řekl jen, s nataženou rukou couvnul až ke kraji a pozadu skočil.
Padla na kolena, došourala se ke kraji a naklonila se přes okraj. Bolest a zoufalství jí prostupovalo celým tělem. Nedokázala to. Zklamala.
Komentáře
Přehled komentářů
začínám si uvědomovat, že kdybych ti měla psát ke každé tvé nádherné povídce či co to je, komentář, upsala bych se k smrti (nicméně velice ráda). Tak to řeknu jednou a kompletně: NÁDHERNÉ. To co cítím slovy neumím vyjádřit tak jako ty, ale přesto...je to krásný...
kompletně...
(anya, 2. 7. 2007 11:27)