Poslední myšlenka

Za tohle se omlouvám. Vím že si to možná přečtě někdo komu to bude připadat velmi směšné, naivní a nesmyslné. Ale ať si ten někdo uvědomí že jsem to psala v době kdy jsem ještě žila ve své iluzi a moje fantazie opravdu pracovala na plno... V téhle povídce jsem si vybájila věci které se nestaly...a ani stát nemohli....A vybájila jsem si někoho city....tak že ty " zadržované slzy" berte prosím jako něco co se ve skutečnosti nemohlo stát....a ani cit který je tam naznačen se s největší pravděpodobností nikdy neudál....
Ale to jen vnucuju sama sobě....je to tak jednodušší:(

Hodil do kouta mikinu kterou si už ve dveřích začal sundávat, a posadil se na židli před počítač. Dlouze se díval na vypnutou obrazovku, jako by jí chtěl zhypnotizovat, aby se sama zapnula. Sáhnul vedle klávesnice pro krabičku cigaret, jednu vytáhnul a zapálil si. S pomalým vyfukováním kouře se natáhl rukou pod stůl a zmáčkl tlačítko pro zapnutí přístroje. Pak zopakoval to samé s monitorem. Ten pomalý chroupavý zvuk byl tak uklidňující. Poslouchat jak jeho starý počítač pracuje ho uklidňovalo.
Bolestně zavřel oči. Věděl co ho teď čeká. A taky věděl že si za to může sám. Bolest. Utrpení. Ale ten e-mail si přečíst musí. Věděl se stoprocentní určitostí, že až vyťuká heslo a otevře se jeho mailová schránka, ta zpráva od ní tam bude. I přes to že už se s ní rozloučil. Už dlouho jí neodepsal. Nemohl. Je to tak pro ní lepší. Musí si myslet že už je mrtvý...
Nedokouřenou cigaretu zamáčkl v dlani a sáhl po myši. Poklepal na ikonu internetu a čekal až naskočí.
Zamrkal když mu barvy stránky zazářily do očí. Do políčka pro přihlášení dlouhými vychrtlými prsty naťukal heslo. Uživatelské jméno už bylo zadané.
Byl přihlášený. Přelétl nedůležitý seznam jmen které ho teď vůbec nezajímaly. Hledal mezi nimi jen její přezdívku. Byla tam. Zhluboka se nadechl jako by se chystal skočit do vody a jediným cvaknutím myši zprávu otevřel.

---

No bezva...začínám být paranoidní.....už tě vidím i tam kde nejsi.........nebo spíš v někom kdo nejsi.....do háje jak já se teď nesnáším.....pár facek by mi neuškodilo.....Co čekám? Že se stane zázrak? Ne tak naivní opravdu nejsem....to se ozývá jen neracionálně myslící část mého já.....

---

Dnes to nebylo tak strašné, ale přes to zavřel oči aby zabránil slzám prodrat se ven. Byli to slzy bolesti? Utrpení? Smutku? To věděl jen on. Chyběla mu…

Uložil zprávu do zvláštní složky kterou si před časem založil a zalistoval v jiných zprávách od ní. Skončil u té poslední. Opět jí otevřel.

---

Rozhodla sem se zahltit tuhle e-mailovou schránku nesmyslnými e-maily. Otázka "proč?" je sice na místě,ale odpověď na ní je stejně nesmyslná jako moje budoucí počínání...
Vím že si tohle už nikdo nepřečte, tak že mě naprosto vůbec nebude mrzet nic z toho co ti napíšu. Jo správně. "Ti". Protože ty e-maily budou adresovaný tobě. Osobě který jediný má smysl tohle psát i když si to nepřečte. Koukám že je lepší si to po sobě nečíst, protože už teď píšu pěkný blbosti. Sama sobě teď nerozumím a nežádám to ani od jiných.
V tomhle stavu po mě nikdo nemůže chtít žádný složitý myšlenkový operace, tak že pro dnešek už radši nebudu psát nic.
Jo a kdyby náhodou (ale ta náhoda je asi stejná jako kdybych já za týden letěla na Měsíc) sis to přečet, tak si o mě nemysli že sem blázen... I když je to pravda…

---

-----------------------------------------------------------------------

Do jeho pokoje vstoupil někdo neznámí. Sedl si k teď už permanentně zapnutému počítači, zapnul internet, otevřel e-mail. Heslo měl od něj.Dal mu ho těsně než…než odešel. Neznámému stekla slza. Nestyděl se za ní. Stejně ho nikdo nevidí. Otevřel poslední zprávu.

---

 Chybíš mi... Moc... Zůstalo tu prázdný místo... A navždy zůstane...

---

Chudák holka, prolétne mu hlavou. Lhostejně mail smaže a odhlásí se.