Nemohla dýchat...
Rozběhla se cestičkou lemovanou hroby. Směřovala k tomu poslednímu z nejposlednějších... Brečela. Ne, vlastně nebrečela. Ona hystericky řvala.
Zakopávala o větve spadané ze stromů, jejichž listy šuměli tichou píseň pro věčně odpočívající. Rozcuchané vlasy jí vlály kolem tváří špinavých od rozmazaných očí. Nedívala se ani vlevo, ani vpravo. Vztek, bolest a spousta jiných nahromaděných pocitů se drala ven. Dusila se jimi. Nemohla dýchat.
Byla u cíle. Padla na kolena před obyčejným hrobem, s obyčejným nápisem. Jméno na něm pro ní ovšem znamenalo zdroj vší té bolesti. Opřela se rukama do bláta které tu zbylo od nedávného deště. Ztěžka dýchala, slzy se řinuly z očí.
„Nenávidím tě!!! Jak si jen mohl!!!“, křičela směrem k náhrobku. Dostávala ze sebe všechno co se v ní ukládalo. Nadávala, spílala, křičela nesrozumitelné věci, skřeky….. Pak bylo ticho. Ohlušující ticho. Jen z nedalekého křoví se vzneslo několik ptáků. Ne, nedočká se odpovědi a ani jí nečeká. Ví co by jí řekl.
Rukou si chce setřít slzy z tváře ale místo toho jen vytvoří tmavou blátivou šmouhu. Nechá unaveně ruku klesnout zpět na zem.
Začne pršet. Chladivé kapky jí padají za krk. Otočí obličej směrem k nebi a pak si sedne na zem. Na blátu pod ní už jí nezáleží. Opře se zády o hrob a položí si hlavu. Nechá kapky aby z ní smyli všechnu špínu…
Na pár dní zas bude klidná….Na pár dní…..